Zahrada mého života se zrodila před mnoha lety a dospívala spolu se mnou…

 

Příběh, který vyprávím v knize Zahrada mého života je příběhem, který žil odnepaměti v mé blízkosti a seznámila mě s ním má milovaná prateta. Byl to její vlastní, životní příběh, a tak už vlastně od dětství vím, jak složité a těžké časy zažívali lidé za druhé světové válce, ale i po ní.

​

Už jako malá jsem věděla, že strach, který svíral hruď mladé dívky, ukrývající se na půdě starého činžovního domu, byl veliký, a také znám ten pocit zoufalství, který zažívali lidé, když se o dvě desítky let později museli dívat, jak se v ulicích Prahy srocují ruské tanky…

​

Avšak tehdy ten příběh nebyl ucelený, ani vyzrálý natolik, aby mohl být knižně zpracován. Byla jsem ještě dítě, když mi o všem vyprávěla, a tak její příběh musel dospět, uzrát ve mně samotné a teprve potom jsem jej dokázala položit na papír.

Dodnes na mou pratetu vzpomínám, jako na charismatickou, ráznou ženu, která se bravurně pohybovala okolo plotny s bublajícími hrnci a zručně nalévala právě uvařenou ovocnou šťávu do lahví od vína. Mezitím jen tak mimochodem zavařovala švestkový kompot nebo odbíhala k žehlícímu prknu, aby svému muži vyžehlila košile do kanceláře. A právě v těchto chvílích mi v útržcích říkala o všech těch nelehkých dobách, kterými musela projít.

​

Její vyprávění ale nebylo uspořádané, a vzpomínky se vynořovaly postupně, jedna přes druhou, tak jak byly poschovávané v její mysli.

Někdy se při vzpomínání zamyslela nad svým životním údělem, povzdechla si a nenápadně, abych neviděla, utřela slzu, která jí stekla po tváři. Jindy se zase rozesmála na celé kolo, odhrnula si z čela neposedný pramen vlasů a roztančila se po celé kuchyni, jen aby mi ukázala, jak kdysi dávno poskakovala v rytmu charlestonu.

Bývaly to moc hezké chvilky, ale jak šel čas a já rostla v mladou ženu, síly mé pratetě postupně ubývaly. Už nedokázala hbitě běhat po kuchyni a zavařovat, ani nežehlila vybělené strejdovy košile. O charlestonu ani nemluvím... Postupem let její tvář ozdobily vrásky a čas protkal její pečlivě naondulovaný účes stříbrnými nitkami.

Tehdy jsme už jen vzpomínaly nad kávou a sušenkami a já si její vzpomínky pečlivě zaznamenávala. S každým jejím slovem vznikal v mé hlavě ucelený děj příběhu, který jsem chtěla předat i ostatním ženám a podělit se s nimi o cenné vzpomínky, kterým jsem měla tu čest naslouchat.

​

A tak jednoho dne uviděla světlo světa kniha, pro kterou jsem dlouho nemohla najít ten správný název. Několik dní jsem o něm přemýšlela, abych dalšího dešťového rána zavolala nakladateli a sdělila mu ten konečně vybraný název. Zahrada mého života.

Má prateta je sice hlavní hrdinkou této krátké novely, ovšem v zájmu zachování soukromí dalších členů rodiny, jsem jména v knize a některá rodinná fakta a události pozměnila tak, abych předešla případnému nedorozumění a odhalení pravé identity kohokoliv, kdo se v knize objevil. Ačkoliv jsem musela čtenáře tak trochu oklamat některými ryze osobními událostmi v Mariině životě, na svou duši i vlastní smrt mohu odpřisáhnout pravdivost historických faktů, které jsou v knize popisovány. A věřte, že jich není málo… 😊